Žijeme ve světě malých, draze vykoupených vítězství. Byl tohle náš životní cíl?

Jo, mám rád tyhle vlastně sentimentální momenty dosažení cíle. Když třeba člověk pět let o něčem sní, nebo ne nutně sní, prostě kdysi o něčem snil a třeba to tak i vypadalo, pak sice poleví, ale tak nějak to v něm zůstane a po letech k tomu dojde – vůbec nezáleží na tom, jestli je to pozdě nebo brzo a už vůbec ne na tom, jaký to vlastně bylo – je to typ uspokojení, kterýmu se vyrovná máloco. Takže mu vlastně dost rozumím, raduji se za něj. Jsou to okamžiky, kterých nás potkává za život jen pár. I při počasí skutečně velmi neletním si ten weekendový pobyt notně vychutnal, je to radost, je to potěšení, je to klid a třeba by to ještě peknejch pár dní vydržel a asi i vydrží, že jo. Jednou. A tak návaly sentimentality, což je, teď ho napadlo, vlastně varující signál, protože když naposledy... ale nešť. Bageta Bismarck, a na tu jachtu by taky jel. Deset dní v Severním moři. V rádiu varujícím hlasem „...a vypijí až 3 piva týdně“. To on, pomyslel si v železném křesle, vypije spíš „až tři piva za hodinu“, což by bylo „až 504 piv týdně“. Samozřejmě nejede furt na plnej výkon. Vždycky přece někde...