Radost Pokora Vábení

Ve vzduchu je jaro. // Takový to krásný ovzduší, který je naprosto vhodný k tomu, aby byl člověk bláznivě zamilovanej do nový holky. Běhal za ní a s ní po ulicích a vyrážel na vejlety a svět byl opojnej, jak to umí jen na jaře. // Prostě takový ty jarní tejdny, kdy člověk může puknout pod výbuchem nových citů, takový ty weekendy, kdy jeden neplánovanej večírek přechází v jinej neplánovanej večírek, v noci člověk jde šukat do cizího bytu s cizí holkou a v sobotu dopoledne navštívej vietnamský bistro. // Tak přesně tyhle věci se mi teď nedějou. // Chlastání je dost, mrdání je taky dost, i lidí a koneckonců zážitků je fůra, jenže to nějak není ono. Taková nuda byla snad naposledy na ruským venkově v 19.století. // A ráno má dokonce výčitky. Jo, výčitky! Ne kocovina, ne průsery, ne prošvihlý věci nebo jiný potíže, ale výčitky z chlastání. A ze souložení. // No kde to jsme? // Neurčitá samota. Neurčitá samoa. // To je snad poprvý, co mě úporná touha po smrti neopouští celý dny, co se pořád vrací, co se pořád objevuje jako jediná myslitelná alternativa. // Celej stůl si z něj začne dělat prdel. Eva mu nezapomene důrazně vysvětlit, že už s ním žádná holka z party nebude píchat, o kouření ani nemluvě.